Hra urazila hodně dlouho cestu od opravování různých Bugů až map kterým třeba i chyběla textura.Nyní vývojáři měsíc co měsíc přidají nového vraha,přeživšího a novou Mapu v podobě Dlc za který si připlatíte necelých 7€ .Hra nabízí již ze začátku zdarma 5 základních vrahů a 6 přeživších.

Po dlouhé noční seanci se samuraji a démony v Sekiro jsem ležel na zádech ve své posteli, zíral do stropu a v duchu si znovu přehrával záblesky souboje s bossem, který mě trápil už třetí den. Do zornic jsem měl vypálen jeho postoj před širokým rozmachem, tempo jeho rychlé série bodnutí a výšku, do které vyskočil při útoku shora.

Před očima se mi vynořovaly obrysy arény, kde jsme bojovali a v duchu jsem posuzoval bezpečnost jednotlivých kvadrantů či různé vzdálenosti vůči agresorovi. Když jsem oči zavřel, stále jsem slyšel a dokonale rozeznal jednotlivé zvuky řinčení našich mečů podle toho, kdo útočil a jak zdařile druhá strana útok vykryla nebo dokonce odrazila. A stále více jsem si uvědomoval, že zvuk a rytmika boje jsou stejně důležité jako samotný pohyb: že ten tanec smrti má jasné tempo a strukturu. Vzpomněl jsem si přitom na film Whiplash. Byl jsem se svým tempem lehce dopředu, nebo lehce pozadu?

Jakkoliv sérii soulsborne i miluji, od šokující originality Demon´s Souls po tematickou hloubku Bloodborne, musím uznat, že žádná z těchto her se mi nedostala pod kůži a nelezla tolik na nervy jako Sekiro. Je to z velké míry díky nepopiratelně vyšší obtížnosti, která prakticky každého hráče donutila sáhnout si o něco hlouběji do sebe a na dno, než jsme byli doposud zvyklí.

Pryč jsou berličky jako plošná možnost „pře-levelovat“ svoji postavu nebo si dokonce zavolat na pomoc zkušenější a lépe vybavené hráče. Sekiro postaví vaši jasně definovanou postavu zcela samotnou proti nepřátelům, kteří se každičkou sekundu souboje budou soustředit pouze na vás. A na vaši co nejrychlejší smrt.

Nebyla by to přitom hra od From Software, kdyby k tomu protivníci občas neměli nějaké ty nesportovní výhody navíc. Leckterý z nich je navíc tak obrovský, rychlý a hlučný, že když se na mě poprvé vyřítil, zemřel jsem prostě paralyzován leknutím a související neschopností se soustředit.

Nové jádro

Ačkoliv celá řada dílčích aspektů hry výrazně připomíná starší díla tvůrců (od depresivní atmosféry prokleté říše nesmrtelných přes různé kosmetické drobnosti až třeba po mechaniku meditačních „ohňů“), jádrem hry je bojový systém, který prošel několika změnami natolik radikálními, že se prostě musíte odnaučit případné staré zlozvyky a trénovat úplně nový přístup k boji.

Souls hry vás učily, že je dobré držet si odstup a pozorovat protivníka. Tady vás za to buď okamžitě potrestají, nebo prostě vyčkávají, stejně jako vy. Bloodborne nás učila, že je potřeba se hlavně spoléhat na rychlé uskakování. Tady to jednak není zdaleka tak rychlé jako někteří protivníci a hlavně s tím prakticky není spojená chvilková nezranitelnost v podobě tzv. „i-frames“.

Jedinou opravdu účinnou bojovou metodou v Sekiro (když pominu možnost se občas pro silnou první ránu připlížit nepozorovaně díky lehkým stealth mechanikám) je konstantní tlak na protivníka. Doslova se mu postavit čelem a opřít svoji čepel o jeho, naplno se soustředit na plynulé rytmické mačkání tlačítka pro krytí/úder/protiúder a případně nadskočit nebo kontrovat speciální kombo, pokud uvidíte varovný symbol a odpovídající pohyb soupeře.

Souboje jsou díky tomu mnohem, mnohem osobnější, intenzivnější a riskantnější. Obzvláště když k tomu přidáte fakt, že řada větších nepřátel (hra má dohromady přes 50 pojmenovaných bossů a „mini-bossů“) dokáže zabít jednou-dvěma ranami. To je těžiště nové hratelnosti a zároveň jeden z klíčových důvodů, proč se zde mnohem více než v ostatních podobných hrách cítíte jako samuraj, smířený s blízkostí smrti.

Spletitá cesta

Pro mě osobně je nejpřitažlivější vlastností soulsborne her jejich svět: od jeho mystiky a všemožně naznačované historie přes jeho vizuální pestrost a nádheru až po geniální funkčnost, kdy neustále objevujete nové zkratky a propojení, které jste měli celou dobu před očima, ale neviděli jste, dokud jste se nepodívali z druhé strany. K tomu samozřejmě patří také plejáda tajemných odboček a skrýší. Zkrátka a dobře, zkoumat tyto světy patří k tomu nejlepšímu v level designu a world designu ve hrách.

Sekiro navzdory větší mobilitě a vertikalitě (lano s kotvou, skákání, plavání) zpočátku působí jako poněkud nudnější variace na tuhle myšlenku, jelikož se pohybujete v barevně i tematicky podobných kulisách japonského venkova.

Jakmile se ale vydáte hlouběji do přírody, vyšplháte na první posvátnou horu nebo sestoupíte do prvního jeskynního labyrintu, čeká na vás přesně ta divoká fantazie, kterou máme u soulsborne her tak rádi. To vše navíc protkáno místy povznášející architekturou a ikonografií na téma Buddhy, jinde zase vášnivě opresivními symboly a rekvizitami všemožných démonů. To vše samozřejmě obývají plejády roztodivných bytostí, od přerostlých zvířat po více abstraktní entity.

Velká část nepřátel sice bude „lidského typu“ s meči a tréninkem jako vy, nicméně nedostatek pestrosti hře vyčítat nelze. Vše je přitom elegantně propojeno dohromady a navíc zastřešeno mnohem čitelnějším, „filmovějším“ příběhem, než jsme u těchto autorů zvyklí. Příběh je to navíc nelineární, takže můžete učinit pár radikálních rozhodnutí a podle toho se dočkat jiných bossů a jiného finále. Samozřejmě nechybí možnost několikanásobné „new game plus“.

Shromažďování síly

Ačkoliv zde nelze „jednoduše“ nasbírat extra porce zkušeností a „přelevelovat“ daný úsek hry hrubou sílou čísel, pořád v tomto směru existují výrazné pomůcky, o které se můžete opřít. Způsob, jakým tvůrci vystavěli obtížnost a rozmístění bossů, je stejně brilantní a diamantově vybroušený jako design světa a zkratek v něm.

První (mini)boss po prologu není povinný, ale pokud se s ním poperete, naučí vás všechny základní prvky výše popsaného bojového systému + vám dá jeden z užitečných předmětů pro zvýšení vaší životnosti. Druhý (mini)boss a první velký boss zase disponují takovou silou, že vás víceméně donutí zkoumat svět kolem nich, dokud neodposloucháte nápovědy NPC ohledně jejich slabin a nesestavíte si odpovídající zbraně/vybavení.

To hlavní se ale děje v rozsáhlém prostředku hry, kdy máte možnost jít doslova kamkoliv v herním světě a vybrat si tak, v jakém pořadí chcete bossy řešit. Každý z nich vám přitom za svoji porážku zvedne statistiky včetně vaší útočné síly. Kromě toho můžete ve světě posbírat všemožně schované předměty, které vám přidají množství života a náplní do léčivého nápoje.

V praxi tak vlastně pořád platí, že můžete obtížný úsek hry ovlivnit svojí přípravou a víceméně ho „přelevelovat“, byť je to proces poněkud střídmější a pečlivěji dávkovaný. Tím úplně největším zdrojem vaší síly však samozřejmě bude vaše mentální rozpoložení, odpočatost a soustředění při hře.

Cena obtížnosti

U některých bossů Sekiro tlačí na pilu způsobem, jakým jsme to ještě nikdy neviděli. Mají příliš mnoho fází, zabíjejí jednou ranou nebo jedním kombem, jsou neskutečně rychlí a agresivní nebo natolik velcí, že se jim těžko uhýbá. Také kombinují mnoho různých pohybů a útoků příliš nepředvídatelně a tak dále.

Výsledkem je tedy nepříjemná zkušenost, že opakovaně narazíte na protivníky, kteří budou automaticky znamenat, „tady budu muset trénovat alespoň tři hodiny, než se to naučím“. Upřímně věřím, že kdokoliv může zvládnout se to naučit. Ale jsem si zcela jistý (a opakovaně jsem to viděl u kolegů a přátel), že většina to prostě vzdá a hru odloží navždycky. Je to velká škoda, protože zajímavý příběh a jedinečný svět Sekiro by se určitě líbil i jim. Jediné řešení těchto momentů spočívá v tréninku. Podobně jako když jste se snažili proletět nesmyslně hektickou úroveň ve stařičké střílečce s raketkou, museli jste se přesně naučit časování a pozice všech nepřátel. Stejně tak budete muset zde nastudovat každičký pohyb, zvuk a signál vašeho protivníka, často včetně odzkoušení všemožných protiútoků a nástrojů z vašeho arzenálu. Pokud se začnete vztekat, je nejlepší hru odložit a vrátit se jindy, protože tady není nic zadarmo a hra trestá omyly mnohem rychleji a drsněji, než jste kdy viděli.

Chápu proto komentáře některých lidí z branže, že hra mohla obsahovat nějaký speciální režim pro méně odolné hráče. Ti tvrdší by o nic nepřišli a hru by si díky tomu užilo více lidí. Na druhou stranu je ovšem pravda, že bez oné extra možnosti hra funguje jako intenzivní trenažér vaší trpělivosti a dodá o to silnější adrenalinové momenty i záplavy totálního nadšení, když překonáte další brutální zkoušku.

Po dlouhých letech čekání je remake nejlepšího dílu nejslavnější herní hororové ságy konečně tu. A to jsme těmi nej předponami ještě šetřili. Vzkříšený Resident Evil 2 je hrou, o které se bude v následujících měsících ještě dlouho mluvit, a zároveň zážitkem, na nějž se bude vzpomínat ještě déle.

I když jde o úvod recenze, nemá cenu nic zapírat. Jde o velkou bombu, což nám bylo jasné už po zahrání 1-Shot dema. Zároveň jde o popkulturní milník, jelikož je to nejlepší remake videohry, jaký jsme kdy měli tu čest hrát.

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 je titul, který paří 80 procent našich hráčských kamarádů a i jeho přesah dál z herní scény je obrovský. Resident Evil 2 si zahrají nejenom hardcore pařani, ale i ti, kteří konzoli zapínají jen příležitostně párkrát do roka k odreagování. Jde o hnijící důkaz, že síla videoher je obrovská, když se ty nejúspěšnější a nejslavnější pecky dočkávají nejenom konverzí a remasterů, ale rovnou remaků. Ty z nich dělají díla zajímavá i pro mladé hráče, kterým původní verze z pro ně pochopitelných důvodů již nevoní.

SPECIÁL: Série, která změnila svět videoher. Resident Evil psal historii hororu Resident Evil (2002) Resident Evil (1996) Resident Evil 2 (1998)

Resident Evil 2 z roku 2019 na naše smysly udeřil se silou G-Virusu, ale i když jsme šílenství kolem hry také propadli a nostalgii si náramně užili, je potřeba si přiznat jednu věc. I když jde o pecku, hra rozhodně není dokonalá.

Vítejte opět ve Městě mývalů

Příběh hry je volným pokračováním původní hry (1996) a jejího vydařeného remaku (2002). V jedničce jsme byli svědky osudů členů speciálního komanda policie Raccoon City nazvaného příznačně S.T.A.R.S. (Special Tactics and Rescue Service), kteří se po neúspěšné záchranné akci ocitli v odlehlém sídle nacházejícím se v Arklayských horách poblíž zmiňovaného města. Dvojka nás přenáší přímo do centra dění.

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 (2019)

Do „Města mývalů“ přijíždí policejní nováček Leon S. Kennedy, jehož první den v práci se změní v hotový horor. Survival horor! Ve stejnou chvíli do Raccoon City přijíždí na motorce i studentka Claire Redfield, která pátrá po svém zmizelém bratrovi Chrisu Redfieldovi, jednom z protagonistů první hry. Cesty hlavních hrdinů se záhy protínají, aby byly brzy opět násilně rozděleny.

Příběh citlivě kopíruje hlavní dějovou linku originálu a přináší do ní nové scény. K původní látce přistupuje s respektem, nic neznehodnocuje, ba někdy naopak vylepšuje.

Zpět je i prvek známý z originálu, a to rozdílné kampaně. Poté, co hru dohrajete za jednoho z hrdinů, je vám automaticky nabídnut další scénář za druhou postavu. I když je příběh podobný, nabízí na něj druhý průchod hrou jiný pohled. Zároveň jsou k vidění nové události včetně jiného konce, takže rozhodně stojí za zahrání. Pokud si chcete užít nový RE2 opravdu naplno, musíte si zahrát celkem 4 kampaně v pořadí Leon – Claire a následně Claire – Leon nebo naopak.

Čtyřikrát a pokaždé trochu jinak

Změny ve hře nejsou při třetím a čtvrtém průchodu velké, ale nelze si jich nevšimnout. Pokud to myslíte s RE2 vážně, toto je cesta, kterou se chcete vydat. Každý ze scénářů má navíc hru za vedlejší postavu. V tom Leonově jde o příběh špionky Ady Wong vybavené hackovacím zařízením. V příběhu Claire se zhostíte role malé vyděšené holčičky Sherry Birkin, s níž se budete hlavně schovávat.

Resident Evil 2 (2019)

Délka hry záleží na zvolené obtížnosti, která ovlivňuje veškerou hratelnost. Pokud však zvolíte normál, čeká vás zhruba 20 až 25 hodin hratelnosti. To víte, také záleží na tom, jak jste zkušení a šikovní. Hra je survival hororem do morku kostí. Nábojů nebude nikdy dostatek a budete proto zvažovat každý výstřel. Taktizování je naprostou nutností pro přežití.

Budete počítat nejenom náboje, střelný prach pro jejich tvorbu, volná místa v inventáři (ať žijí bedny s teleportujícími se předměty!) ale i zdravení. Jelikož jde o Resident Evil se vším všudy, jsou tu kromě ozdravných sprejů i léčebné byliny. Ty tentokrát slouží nejenom k vyléčení zranění, ale také k vyšponování odolnosti.

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 (2019)

Máme tu klasické barvy zelená, červená (který vypadá fialově) a modrá. Zelená kytka sama o sobě vyléčí lehčí zranění, červenou lze použít jen v kombinaci pro zesílení účinku a modrá léčí otravu jedem. Pokud přidáte červenou k modré bylině, vyléčíte se od otravy a posílíte se. Pokud ji přidáte k zelené, vyléčíte si kompletně zdraví.

DualShock 4 září podle vašeho zdraví

Krásným bonusem verze na PlayStation 4 je vaše aktuální zdraví zobrazené DualShockem 4. Ten totiž září barvou právě podle toho, jak na tom jste. Zeleně (zdraví), žlutě (lehce zranění), červeně (jednou nohou v hrobě) nebo fialově (otrávení). Během hrání vás čeká rozšiřování kapacity inventáře pomocí dalších kapsiček na opasek i upgrady zbraní pomocí nových součástek. Tím získáte větší palebnou sílu i prostor pro předměty a výbavu.

Resident Evil 2 (2019)

Ne vždy je však přímý konflikt tím nejlepším řešením. Mnohdy se vyplatí vzít raději nohy na ramena. A to i v případě, že se do vás nemrtví mohou zakousnout. Obtížnost je však předmětem volby. Pokud nemáte nervy nebo zkušenosti, můžete si zvolit lehkou hru, v níž se dočkáte pomoci se zaměřováním, bude se vám samo lehce doplňovat zdraví a nepřátelé nebudou tak obtížní.

Normální obtížnost skýtá drsný, ale zábavný zážitek, který bychom doporučili většině hráčů. I když budou občas skřípat zubama. Pokud však máte nervy a koule z železa, můžete zkusit i hard, který je ale spíše hardcore. Nejenom, že jsou protivníci těžší, ale sbohem můžete dát i automatickému ukládání a navíc si smiřte s tím, že uložení hry v psacích strojích vyžaduje pásku. Stejně jako tomu bylo v originále.

Resident Evil 2 jako kniha Pokud jste šílenství kolem RE2 propadli naplno, máte dohrané všechny 4 kampaně a originální hru znáte jako své vlastní boty, můžete si hru přečíst ještě jako knihu. Napsala ji spisovatelka S. D. Perry a jde o v pořadí třetí díl knižní série. Sehnat se dá i u nás pod názvem Resident Evil: Město mrtvých. Resident Evil – kniha

Zbrojní arzenál je početný a oba hrdinové se dostanou k jiným zbraním. Najdete zde pistoli, revolver, kolt, samopal, brokovnici, rotační kulomet, granátomet, raketomet a další.

Strčte mu ten granát do pusy!

Z remaku jedničky se vrací sekundární zbraně. Jde o nůž, granát a omračující granát, které můžete přímo použít nebo se na ně spolehnout při odrážení útoků krvelačných nepřátel. Strčit zombies do tlamy granát a pak ho rozstřelit i s kebulí je velmi uspokojující. Jediným způsobem, jak poslat nemrtvé nadobro zpátky do pekla, je rozstřelit jim hlavy. Pokud se pod sprškou kulek nerozprsknou v krvavé šmouhy, stejně se ti neřádi po čase opět postaví na nohy a půjdou po vás.

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 (2019)

Ustřelit jim však můžete i končetiny a sledovat je, jak se plazí za vámi. Brutální a obludné. Co se násilí a krvavosti týče, Resident Evil 2 se s ničím nepáře. Násilí explicitně zobrazuje v jeho veškeré ohavnosti. Rozhodně to není hra pro slabé povahy, ale to bylo již předem jasné. Kromě zombies a jejich rostlinných verzí se do vás budou chtít zakousnout i další známé potvory.

Zmutovaní psi vás ohrozí hlavně ve smečkách. Ikonický Licker s odhaleným mozkem, dlouhým vystřelujícím jazykem, obrovskými drápy a schopností lézt po stěnách i stropu je extrémně nepříjemná osina v zadku. Stačí, aby vás párkrát sekl a je okamžitě po vás. Navíc jde o extrémně rychlou a strašidelnou potvoru.

Mr. X je tu a s ním i pořádné trable

Nejvíc děsu a hrůzy však nahání legendární Tyrant přezdívaný Mr. X. Půjde po vás velkou část hry a je to neskutečně odolný parchant. Jeho strmá tvář bez emocí vás nespustí z dohledu, dokud mu nepláchnete. Jenže i když mu zdrhnete, stejně si vás brzy znovu najde. Jeho dunivé kroky v nás vyvolávaly nepříjemné mrazení v zádech.

Resident Evil 2 (2019)

Nezastaví se před ničím, aby vás dostal. Klidně smete z cesty i zombie, aby vám mohl zasadit ránu. Pokud ho párkrát trefíte do hlavy, jenom ho to na chvíli zpomalí. Je téměř nezničitelný. Jedinou záchranou jsou místnosti s psacím strojem pro uložení, tam Mr. X ani zombies nevlezou. Jinak chodí i přes dveře. I když nechybí lekačky, je hra strašidelná sama o sobě a tíživé pocity nevyvolává jenom prvoplánově, ale i promyšleněji. A všichni víme, že i když Resident Evil 7: Biohazard byl děsivý, u šestky, pětky a obou dílech Revelations tomu tak nebylo.

Bestiář oproti původní hře však nemile prořídl. Jasně, jsou tu souboje s bossy včetně Williama Birkina nebo obřího aligátora v kanále a doslova vás otráví i deformovaní G-mutanti, ale to je tak nějak vše. Ve hře chybí zásadní nepřátelé včetně proslulé chodící květiny Ivy. Jako fakt? Jo! To v Capcomu nedomysleli. Mimo Ivy chybí zmutované vrány i obří pavouci. Absenci přerostlé můry bychom brali, ale vzít nám Ivy, vrány a pavouky? Stejně tak nám chybí pár herních prvků. Konkrétně rozšlapávání hlav zombies s líbivým zvukem čvachtnutí.

Kde je Ivy? Resident Evil – Ivy

Hlavolamy baví

Co se hlavolamů týče, odvedli tvůrci pořádný kus práce. Setkáte se známými hádankami v novém provedení i úplně novými kousky. Hlavolamy jsou sice někdy nesmyslné a nereálné, ale vždy velmi zábavné. Je nad nimi potřeba přemýšlet a může se stát, že se na pár minut zaseknete, ale nikdy nepůjde o nic extrémního ani velmi dlouhého. Chce to se zamyslet a přijdete na to.

Resident Evil 2 (2019)

Resident Evil 2 (2019)

Důležité je nalezené předměty prohledávat v inventáři jako za starých časů. Technicky je na tom remake RE2 bombasticky. Změna herního stylu oproti originálu je patrná již z okolních screenshotů. Pryč jsou statické úhly kamer, tzv. tankové ovládání i renderovaná pozadí, které u remaku jedničky zůstaly. Veškeré dění budete sledovat zpoza svého hrdiny.

Pohled přes rameno známe již od čtvrtého dílu a funguje dobře. Na ovládání si chce chvíli zvykat a míření je bez automatické pomoci obtížné, ale to i ve skutečném životě. Trochu jsme se po zkušenostech z dema ovládání báli, ale nakonec jsme se s ním sžili, i když mohlo být podle nás vyladěnější. Co se vizuální stránky týče, jde o nádhernou hrůzu. Modely postav jsou propracované, ať už jde o hrdiny, chodící mrtvoly nebo mutanty.

Neviděl jsem váš shnilý obličej už někde?

Jen nás pořádně štvalo, že se modely zombies opakují. Výjimkou nebyly ani okamžiky, kdy na nás útočily dvě stejné prohnilé tváře. Tomu se šlo přece v roce 2019 vyvarovat.

Prostředí jsou úžasná. Zvlášť ikonická policejní stanice překypuje děsivými detaily a je radost i hrůza ji prozkoumávat. Oproti originálu nechybí ani pro remake původní lokace. Co se nové hudby týče, moc nás nepřesvědčila. Jakési atmosférické hučení a pár tísnivých motivů na originální soundtrack nemá. Ten je mnohem dramatičtější a mrazivější.

V remaku lze zvolit původní hudbu, ale jenom pokud si ji pořídíte za peníze navíc, nebo zvolíte dražší edici hry. To samé platí i o dodatečných kostýmech včetně zajímavých detektivních Noir ohozů, které doprovází volitelný černobílý obrazový filtr. Fanoušci ocení jistě i kostým motorkářky Elzy Walker ze zrušené hry Resident Evil 1.5. Odemykatelné zdarma jsou alespoň původní kostýmy.

Po dohrání druhého scénáře vás díkybohu čeká i režim 4th Survivor, v němž se chopíte role vojáka Hunka. Pokud ho zvládnete projít, čeká vás legrační hra za obrovský kus tofu. Jo, řeč je o tom jídle. Resident Evil 2 je opravdové veledílo. Je to hra, kterou byste si vážně měli zahrát. Budete se u ní bát i bavit. Nuda neexistuje a opakované hraní pobaví taktéž. Tak má vypadat videohra, remake i survival horor. Tak co, Capcome, je na řadě trojka?

Stejně tak se nezapře výrazná stylizace, pokud jde o některé malby na stěnách (připomínají Dragon Age) nebo povědomý pocit ze střelby a kouzel (připomínají Mass Effect).

Jak skladatelka hudby ke hře zmiňuje, zadání znělo „kombinace fantasy a sci-fi“, takže Bioware opravdu smíchali dvě své nejznámější série a je to znát. Místy si budete připadat jako v lesích Dragon Age (nebo boss arénách Dark Souls), jinde zase jako v koridorech Mass Effectu (nebo městě z Destiny).

Celek nicméně nejvíce připomíná film Avatar, hlavně díky příjemné atmosféře objevování nebezpečné cizí planety, plné divoké flóry a fauny. Ve skutečnosti je to ale jen kulisa pro akční orgie typu Diablo nebo Warframe, ve kterých jde především o zážitek z boje a uspokojení z lootu.

Příběh aneb jako na houpačce

S příběhem je to takové „nahoru-dolů“. Některé věci fungují skvěle a jiné jsou úplně marné. Kromě viditelně drahých a kvalitních sekvencí rozhovorů s postavami na základně (kde můžete reagovat pouze kosmetickým přitakáním v jednom, nebo druhém stylu) je ve hře také několik „tradičních“ velkých filmových sekvencí přímo během misí, které mě příjemně překvapily svou výpravou a délkou. Nechápu, proč je marketingový tým více nevyužil v trailerech, protože vypadají skvěle a dějí se v nich většinou zajímavé věci.

Nicméně úvod do hry rozhodně postrádá onu dramaturgickou vypiplanost, kterou jsem od autorů Mass Effect trilogie čekal. Jednotlivé scény se do sebe nijak působivě neprolínají, hudba nějak extra negraduje, a přestože jsme svědky poměrně epické události, díky nešikovné práci s postavami vás to nijak extra nechytne. Skupina „Freelancer“ bojovníků se zde snaží zastavit mimořádně silnou bouři spojenou s aktivací tajemné mimozemské technologie, což se jim samozřejmě nepovede.

Minimálně úvodních deset hodin Anthemu příběh pouze nešikovně vrší klišé na klišé a je těžké mu nějak extra propadnout, obzvlášť když poměrně brzo dostanete asi nejhorší „fetch quest“ v historii. Jako hlavní příběhovou misi zde musíte nasbírat spoustu surovin v přírodě, multikillů a podobných věcí. Jedna konspirační teorie tvrdí, že jde o tutoriál pro aktivity v otevřeném světě, ale hlavně slouží jako brzda pro „Early Access“ hráče s desetihodinovým přístupem, aby neviděli velký zvrat po této pasáži.

A ten zvrat za to stojí. Jakmile začnou úmrtí postav, zrady a podobné výraznější události, hra nabere svěží dech a na několik hodin vám připomene ty staré dobré Bioware příběhy, které dokážou poctivě překvapit a vyvolat u hráčů emoce. Bohužel to ale nevydrží příliš dlouho, protože finále příběhu je paradoxně velké déjà vu onoho nemastného neslaného úvodu a člověk z něj nemá pořádný pocit finále a zadostiučinění. Nemluvě o tom, že na konci lineárního příběhu můžete být za nějakých patnáct hodin, pokud budete ignorovat vedlejší aktivity.

Gameplay aneb jádro hry

Jelikož Anthem má ambice být desetiletou živou online hrou s přibývajícím obsahem, to nejdůležitější samozřejmě není příběh, ale samotný pocit z hraní. Pokud by samotné herní mechanismy nebyly zábavné, nikdo ve hře nebude utápět stovky nebo tisíce hodin, jak se to v případě žánru looter shooter běžně dělá.

Naštěstí po této stránce hra dobře funguje, především díky „novosti“ a zážitku z létání, se kterým souvisí nezvyklý pocit svobody a taktické pestrosti během bojů. Anthem je samozřejmě vyloženě akční hra, kde budete akcí trávit drtivou většinu času.

Ačkoliv jde zde tradiční arzenál střelných zbraní (od pistolí přes brokovnice po rotační kulomety) a vaše střelné zbraně budou zdravým základem vašeho bojového stylu, tím hlavním hybatelem každé bitvy jsou vaše speciální schopnosti a kouzla, propojená do zábavného systému řetězení komb.

Dobrá puška sejme pěšáky jednou ranou do hlavy, ale šikovně umístěná kombinace kouzel/schopností dokáže v bouři explozí smazat vše živé na mapě (s uspokojujícím cinknutím, když se aktivuje kombo). Kombo zde znamená správné napojení „přípravných“ a „dorážecích“ útoků. Například zmrazíte protivníky jedním kouzlem a druhým na ně sešlete zemětřesení, takže se jejich zmražené „sochy“ rozsypou na kusy.

Komba je samozřejmě možné řetězit mezi hráči navzájem, takže nejlepší zážitek je ze hry spolupracujícího a komunikujícího týmu čtyř hráčů. Celou hru a všechen obsah v ní je ovšem možné dohrát v jednom.

Loot aneb vrstvy

Samotná akce je sice zábavná, ale tím skutečným hnacím motorem pro „ještě jednu misi“ je přítomnost pestrého vybavení, které postupně sbíráte a vyrábíte. Po této stránce nabízí Anthem slušnou hloubku a motivaci, protože ačkoliv dropů i surovin je hodně, cesta k dosažení maximální úrovně není nejrychlejší.

Zatímco příběhové kampaně v Destiny nebo Division většinou končí zhruba ve stejné chvíli, jako hráč dosáhne na maximální úroveň, zde se vám může snadno stát, že budete po závěrečných titulcích jenom na desáté úrovni z třiceti. Hodně záleží na tom, jakou hrajete obtížnost, zda máte další hráče s sebou (navzájem si dáváte extra xp) a zda řešíte vedlejší mise. Během tohoto procesu také vyděláte dostatek herní měny, abyste si mohli pohodlně nakoupit kosmetické věci z obchodu s mikrotransakcemi.

Jakmile dosáhnete třicáté úrovně, má smysl začít výrazně investovat do vašeho vybavení. Jak už to v podobných hrách chodí: lepší vybavení vám umožní hrát vyšší obtížnost, kde padá lepší vybavení, které vám umožní hrát ještě vyšší obtížnost, kde padá ještě lepší vybavení. Může to znít nudně pro nezasvěceného hráče, ale fanoušci žánru mají tuto spirálu rádi a těší je proces min-maxování jejich postavy, snaha překonat hru i sebe samé a pokořit i ty největší výzvy.

Otázka je, jak dlouhé nohy endgame v Anthemu bude mít, protože po prvním dni někteří dohráli příběh a po druhém jsem potkal hráče s Gearscore 400+ (nejvyšší obtížnost ve hře vyžaduje 340). Každopádně dokud jste v procesu vybavování své postavy, je to dobrá zábava.

Porodní bolesti

Ačkoliv hra samozřejmě nevypadá tak dobře jako v oznamovacím videu z E3, pořád je místy nádherná, obzvláště díky svému soustředění se na vertikalitu a častému pohledu na krajinu z velké výšky. Celkový dojem poněkud kazí, že ve hře existuje prakticky jen jediný druh krajiny, a to generická džungle s nějakými těmi jeskyněmi a ruinami.

Frostbite engine je očividně neustále vylepšován a pořád patří k těm lepším. Nevím jistě, zda mu připsat i zásluhy za zvukovou stránku věci, ale ta je neméně povedená. Ani ne tolik u zbraní, ale rozhodně u explozí, zážehů trysek vašeho obleku nebo dusání vašich nohou při běhu po zemi.

Ačkoliv hodně hráčů pořád hlásí všemožné technické problémy na PC, sám jsem se s ničím takovým nesetkal. Během čtyřiceti hodin se hrou, po projití celého příběhu, přiměřené dávky vedlejších aktivit a několikahodinovém grindu vyšší obtížnosti, jsem nezaregistroval žádný crash ani žádný blocker. Asi dvakrát mi zazlobilo audio, ale vždy jen na pár sekund.

Největším problémem po technické stránce se tak zdá být přítomnost loadingu na každém kroku. Když jdete pustit misi, když na misi vlezete do interiéru, když vstupujete ve městě do menu s vybavením, když vám hráči z týmu utečou dopředu, když umřete a tak dále. Na PC jsem díky SSD disku čekal většinou jen pár sekund, ale na konzoli budu příští týden asi plakat. Navíc si nejsem jistý, zda s tím mohou autoři něco udělat.

Co ovšem rozhodně udělat musí, to je pořádně doladit „user experience“ a herní rozhraní po designové stránce. Je sice pěkné, že jsou všechna menu tak stylizovaná a animovaná, ale kvůli tomu jsou pekelně pomalá a nepřehledná. Co působí zcela rozbitě, to je obrazovka smrti. Pokud hrajete s dalšími lidmi, koukáte jen na svoji mrtvolu a nemůžete vůbec nic dělat, dokonce ani ukončit hru. To je opravdu nevídané a naprosto nerozumím, jak se to mohlo dostat ven v tomto stavu.

Všemožné uživatelské nepříjemnosti jsou patrné i na jiných místech ve hře, což ale ke startu podobného titulu víceméně patří. Bude zajímavé sledovat, jak rychle zvládnou tvůrci reagovat na připomínky hráčů, hru vylepšovat a zároveň do ní přidávat nový obsah. Nezapomínejte, jak ošklivý a chudý byl konkurenční Warframe v prvním roce. A jak úžasný je dnes. (Zdroj https://www.idnes.cz/hry/recenze/recenze-anthem.A190217_185814_bw-pc-recenze_oz)