Metro Exodus

Když jsem si na konci loňského roku procházel chystané hry, které bych rád recenzoval, v duchu jsem si říkal, která bude tou první, jež mi své hodnocení pořádně zavaří a nad jejíž výslednou známkou si budu dlouhé dny lámat hlavu. Nakonec to netrvalo tak dlouho. Tenhle text, milý čtenáři, rozepisuji už počtvrté a ni ve chvíli, kdy bílou obrazovku Wordu plní jeho první slova, ještě nejsem plně rozhodnut. Pojďme se tedy společně vydat na procházku mými dojmy z postapokalyptického Ruska, třeba na to nakonec přijdeme společně.

V METRU TO OBČAS CUKNE

Na nové Metro jsem se moc těšil. Ne ani tak proto, že bych byl kdovíjak zaníceným fanouškem značky a uměl zpaměti citovat z Gluchovského literárního díla. Už dlouho jsem ale toužil po silné singleplayerové střílečce, která se nerozptyluje ničím okolo a soustředí se právě na to jedno – soukromý zážitek jednoho hráče. Že je to celé navíc zabaleno do mnou milovaného postapokalyptického hávu, to už je jen velmi příjemná třešnička na dortu. Už teď vám mohu prozradit, že to, co jsem chtěl, jsem i dostal, jen to občas skřípalo trochu víc, než bych si býval přál.

Začnu záležitostí, která mě provázela po celou dobu hraní a do značné míry ovlivnila můj zážitek, bohužel ne úplně v pozitivním slova smyslu. Řeč je o optimalizaci, nebo respektive schopnosti hry udržet si po celou dobu stabilní framerate. Už při zkoušení preview buildu na loňském Gamescomu byl tento aspekt něčím, co mi trochu nahánělo strach, a bohužel se moje obavy potvrdily. Na sestavě s i7-8700K, 16 GB RAM a RTX 2080Ti jsem během hraní i v naprosto nepochopitelných okamžicích prožíval pády i o patnáct snímků za vteřinu. Tyto problémy jsem zažíval v prakticky totožné míře v případech na Extreme, stejně jako na Ultra nebo High nastavení. Bohužel implementace ray tracingu ve 4K poslala průměrný framerate zcela do pekel, a tak jsem se raději bez tohohle pozlátka obešel, stejně jako jsem oželel Advanced PhysX a nakonec i Nvidia Hairworks. Ke zmíněným potížím ale docházelo prakticky výhradně v exteriérech, interiérové pasáže byly bez problémů. Hře bych to neměl za zlé a klidně s pokorou přijal, že doba na 4K60FPS ještě nenazrála, jenže to bohužel není pravda a vývojáři si navíc na sebe upletli bič onou praktickou tabulkou, z níž jasně vyplývá, že by se na podobně silné sestavě měla jejich hra hýbat jako z partesu. Pokud se stále držíte lety prověřeného standardu Full HD, je možné (a skutečně vám to přeji), že se vám podobné problémy úplně vyhnou, ostatně po konzultaci s jiným recenzentem je zřejmé, že se zážitky z technického stavu mohou výrazně lišit.

MISS…SYMPATIE?

Je to o to smutnější, že ačkoli má Metro Exodus rozhodně charisma na rozdávání, ZAS TAKOVÁ krása to podle mě není. Obecně z mého pohledu platí, že si vývojáři umí velmi slušně poradit s celkovou scénou, jakmile ale začnete pátrat po detailech, začnou vystrkovat růžky obstarožní relikty a mnohdy narazíte na skutečně odporné prvky, jako jsou třeba rozmazané hory v dálce. Jakkoli je to z mnoha důvodů bezesporu nefér srovnání, tam, kde Red Dead Redemption 2 (dobrá, tak řekněme naše české Kingdom Come) umí kouzlit čarokrásná a detailní panoramata, působí Metro na násobně výkonnějším hardware, než je Xbox One X, jako chudý příbuzný z východu. Hru jsem kromě PC měl možnost testovat i na onom zmíněném Xboxu a musím říct, že tam mě naopak velmi překvapila. Vypadá skvěle, dost možná i proto, že hodně řeší tradičně větší vzdálenost sezení od obrazovky, ale co se grafiky týče, nemám k této ultimátní konzolové verzi žádnou výtku. Naopak mi zde trochu vadí poněkud humpolácký pohyb, respektive citlivost zaměřování, které je i na maximální hodnotě z mého pohledu neuspokojivé a ve frenetické akci, kdy hráč stojí proti smečce hbitých mutantů, dokáže pěkně zavařit.

Fanoušci Metra si teď už určitě zlostně okusují nehty a píší hněvivé traktáty o tom, jak jsem jim pohanil hru, na níž čekali dlouhé roky. Naštěstí pro ně ale nyní už budu především chválit.

HURÁ NA VÝLET!

Když se totiž do světa Exodu vydáte, dýchne na vás atmosféra, která by se dala krájet jako mlha kolem rybníčka Brčálníku. Po krásné přírodě Horizonu, nedostatečně akcentované destrukci Falloutu 76 a barevným kvítím posetém Far Cry New Dawn je tu totiž zase postapokalypsa, jak má být. Trochu se mi chce říct, že nikdo neumí vytvořit tak zoufalé kulisy totální destrukce, jako vývojářský tým s východními kořeny. Přeci jen, řada měst v postkomunistických zemích působí depresivně sama o sobě, a pokud do této rovnice ještě přidáme pár (stovek) jaderných střel, je dokonáno. Arťomovo putování započne v mrazem objímané Moskvě, kde se ale dlouho neohřejeme (haha). Jak všichni díky výživné trailerové a informační masírce víme, středobodem tohoto dobrodružství je pouť napříč matičkou Rusí, kteroužto nám zprostředkuje masivní lokomotiva Aurora. Arťom, Anna, Miller, Duke, Idiot, Stepan a další se z mrazem objímané metropole vydávají zjistit, zda na povrchu přeci jen někdo přežil a zda by nemohli najít nějaké lepší místo k životu, než jsou temnotou, vlkostí a mutanty prodchnuté tunely metra.

První zastávka je přivede na břehy Volhy a hráčům pamětníkům okamžitě vytane na mysli starý dobrý S.T.A.L.K.E.R. Všudypřítomné bahno se snoubí s industriálními motivy zničeného nádraží a pobořený kostel uprostřed nebezpečných vod skrývá podivný kult, uctívající rybího boha (mimochodem, zajímalo by mě, jestli tu mrchu lze zabít. Vysypal jsem do ní pěknou zásobu munice a nevypadala, že by jí to nějak zvlášť vadilo). Právě tady poprvé okusíte nové pojetí hratelnosti v jakémsi semi-openwordlu. Autoři ho pojali poměrně střízlivě, rozhodně nečekejte tradiční zahlcení aktivitami, jak je v moderních otevřených světech zvykem. Vždy dostanete jen několik málo tipů na zajímavá místa a hra vás daleko spíš inspiruje k průzkumu na vlastní pěst. Ten je následně odměňován třeba novým vybavením, materiály nebo skrytými sběratelnými předměty, mezi něž patří různé deníčky a poznámky a také sbírka pohlednic. Po vodních plochách, kde žije roztodivná a nebezpečná žoužel, se budete přesouvat na vratké lodičce, mimochodem zrovna zpracování vody se pánům ve 4A Games opravdu povedlo. V rámci hry se také pravidelně střídá denní a noční cyklus, což můžete využít pro taktické účely přepadávání základen nepřátel. Asi vám přijde vhod, že si pánové neradi vypínají čelovky, takže můžete sázet jeden headshot za druhým.

V TUNELECH JE LÍP

I přes nepřeplácané pojetí otevřenějšího světa se nemohu zbavit dojmu, že si ve 4A Games nebyli svou ideou přesunout Metro mimo zajeté koleje (haha2) tak docela jisti, a proto vás v průběhu hraní stejně co nejčastěji tahají do sevřenějších prostorů. A je to dobře, protože právě v nich tkví jejich největší um, právě tady umějí vyložit ty správné karty na stůl. Stalkerovské toulání se neznámým a nebezpečným prostorem na povrchu je sice fajn (a vývojáři si propůjčili i nějaké ty anomálie), ale (byť v zásadě lineární) postup opuštěnými a zničenými průmyslovými komplexy, to je jiné kafe. To se takhle krůček po krůčku plížíte ke svému cíli, baterka osvětluje jen to nejnutnější, ve tmě rozpoznáváte spíše tvary než konkrétní předměty a snažíte se šponovat uši na maximum, abyste zjistili, zda se k vám náhodou neblíží tlupa zvířolidí. Nu a pak se otočíte a zjistíte, že takovým čtyřem exemplářům svítíte baterkou přímo do divokých očí. A v tu chvíli vám dojde šťáva a baterka zhasne. Ne, to není skript, to se mi prostě jen takhle krásně sešla shoda okolností a moje srdéčko vzlétlo k výšinám, protože to je přesně to, co jsem si od Metra představoval.

Po rozblácené Volze a návštěvě vládního bunkru se prostředí opět dramaticky změní a naše partička se dostane do pouštní oblasti Kaspického moře. Všudypřítomný písek a větší akcentování jízdy v autě vám dost možná bude evokovat Rage, příběh s otrokáři, žijícími v dekadentní věži, je bohužel plný žánrových klišé. Když vás ale hra opět mazaně vezme do opuštěné radarové základny, kterou toho času obývají nechutní pavouci, extrémně citliví na světlo, vše je odpuštěno. To tiché cupitání stovek nožiček vám bude ještě dlouho působit nepříjemné mrazení v zádech. Další zastávkou je sluncem prosvícená zlatavá tajga, tolik známá z všemožných promo materiálů. Lákavé kulisy opuštěného dětského tábora s všudypřítomnými komunistickými reáliemi doplňuje motiv dvou kmenů, jež vyrostly z dětí, které tu kdysi byly na výletě se svým učitelem, což výrazně připomíná nápad s Little Lamplight z Falloutu 3. Divoká příroda se s obyvateli příliš nemazlí, a co nezmůže hrozivý Pán lesa, to obstarají nenechaví bandité. A jak to vypadá, ani zde není život dlouhodobě udržitelný, a tak se naše skupina vydává na další štaci – do mrazem pokrytého Novosibirsku. Právě tato závěrečná část je z mého pohledu zdaleka nejlepší, protože zde autoři vyloží všechny své trumfy – jadernou zimou bičované šedivé paneláky, tunely plné nebezpečí, zoufalou snahu o přežití a také onu špetku nadpřirozena, které je pro sérii tak typické a s výjimkou poslední části se mu Exodus úzkostlivě vyhýbá. Musím říct, že ona poslední část a celkové vyznění příběhu pro mě hru v mnoha ohledech vykoupily z oněch problémů, o nichž jsem psal na začátku.

FLINTA S FINTOU

Autoři tvrdí, že hra nabízí více možných konců. V rámci příběhu nedochází ke konkrétním momentům „buď a nebo“, ale daleko spíš máte na výběr, jak si s rozličnými situacemi poradíte. Bude váš Arťom nesmiřitelnou mašinou na zabíjení, nebo se některé situace radši rozhodne vyřešit nenápadným plížením a tichým omračováním protivníků? Zabije bezbranné chudáky, nebo jim naopak pomůže? Při podobných situacích se ozve hudební motiv, který by asi měl naznačit, jaký vliv vaše rozhodnutí mělo. Nedokážu ale říct, jaké jiné varianty konce by mohly přijít a upřímně, jsem moc rád, že jsem dostal právě tu svou. Nemyslím si, že by mě jiná uspokojila víc.No a jak se to vlastně celé hraje? Velmi dobře. Váš příslušník elitní jednotky dostane postupně k dispozici celou řadu nástrojů a zbraní, které si navíc může rozličně upravovat. Takhle se třeba dostanete k tvrzeným sklům na masce, nočnímu vidění nebo detektoru kovů na zápěstí, který vás bezpečně upozorní, že se poblíž nachází nějaký ten materiál. Zbraní je dost a navíc poskytují široké spektrum úprav, z obyčejné pistole můžete těmi správnými součástkami vyrobit ostřelovačku, nacházet budete různě velké zásobníky, různé délky hlavní, rozličné zaměřovače a tak dále. U sebe můžete vždy mít tři zbraně, s tím, že jedno místo bude vždy zabírat pneumatická puška Tikhar, případně kuše. To aby vám v akci nikdy nedošly náboje, protože právě do těchto zbraní si můžete munici vyrábět kdekoli na cestě. Arťom má totiž šikovný batůžek, díky němuž není odkázán jen na ponky, ale úpravy zbraní a tvorbu základní munice zvládne i uprostřed nepřátelského území. Ponky ale rozhodně neztratily svůj účel. Jen u nich můžete vyrábět složitější munici, než jen kuličky do Tikharu a šípy do kuše, ale také zde můžete své zbraně čistit, což je velmi důležité. Váš arzenál se totiž v postapokalyptickém prostředí snadno zašpiní, což má následně vliv na jeho použitelnost. Celkový systém craftingu a úprav je velmi zdařilý, hra si vystačí s dvěma materiály a úpravy zbraní jsou jednoduché, rychlé a intuitivní. Navíc je skvělé, že díky možnosti okamžitě přeskládat zbraň máte prakticky vždy k dispozici prostředek, který se hodí do konkrétní situace. Asi jediné, co bych vytknul, je možná až příliš štědrá zásoba veškerého proviantu, jímž vás hra na normální obtížnost zahrne. Za celou dobu hraní jsem se ani jednou nedostal do úzkých, nábojů i lékárniček jsem měl vždy dostatek. Pokud tedy hledáte větší výzvu, rozhodně se nebojte zkusit těžší variantu.

SLAV SQUAT!

Metro Exodus má celkově velmi slovanskou, východní atmosféru, ať už jde o bohatýrské promluvy starého drsňáka Millera, spousty detailů prostředí i zálibu vaší party v pálence a hře na kytaru. Z pohledu uvěřitelnosti a citu pro budování světa nelze cokoli vytknout. Snad jen rozmluvy s Annou, Arťomovou manželkou i družkou ve zbrani, která je na venek sice ostrá holka, ale za dveřmi soukromého kupé se rozteče jako lidské tělo vystavené extrémní dávce radiace, poněkud šustí papírem a jsou zbytečně rozvleklé, aniž by na mě zanechaly kýžený zjihlý efekt. Dabing s otřesným ruským přízvukem všech postav je ale skvělý a pro fajnšmekry je samozřejmě k dispozici i Arťomova mateřština. No a našince pak určitě potěší česká lokalizace.

Nakonec jsem tedy dostal to, co jsem si přál. Metro Exodus rozhodně není novým příchodem střílečkového Krista a rozhodně není bez chyb. Několikrát se mi zdeformoval prostorový zvuk do nepříjemných skřeků, asi 4x se hra spustila v podivném okně, které nešlo zavřít a jediným řešením byl restart počítače. Na druhou stranu jsem během hraní nenarazil na žádné závažné bugy, snad s výjimkou občasného zakolísání umělé inteligence. Padání se mi vyhnulo úplně. Exodus sice nepřichází s převratnými novinkami a přechod do polootevřeného světa z mého pohledu není tak převratný, jak by si možná autoři přáli. Technické problémy s plynulostí, které mě po dobu hraní provázely, mi sice zážitek do značné míry komplikovaly, ve svých nejlepších momentech je ale Metro dokázalo svými kvalitami přehlušit a doufám, že se je do budoucna podaří opravit úplně. Tuhle jízdu bych si totiž s chutí zopakoval, a vám doporučuji to samé.

Minimální:

Doporučené: